O harfě – O nástroji krále Davida – O chrottě – O fidule – O kvinterně – O žaltáři – O loutně
Kdyby tahle kvinterna mohla mluvit! To by bylo věru zajímavé vyprávění. Poznala toho už hodně, hlavně různých pitek a nevázaného veselí, ale hlavně hudby. Jéje, jak ona ráda hrála lidem pro radost! Její struny se pokaždé chvěly touhou se rozeznít a jen zpívat a zpívat. Teď tu ležela pod stolem spolu s rozlitým vínem, navíc v té nejhorší krčmě, která snad ve městě byla. Zažila to už mnohokrát, vždyť to také na ní bylo i vidět. Na boku byla vyzdobena skvrnou od portského, kobylka se rděla burgundským a hmatník se ještě leskl mastnotou od včerejších pochoutek jejího pána, který ležel naprosto zpitý opodál.
Odpočívali oba dva, ale kvinterna jen tak napůl. Vzpomínala totiž na včerejší večer, sešla se tu opravdu veselá společnost. Hrálo se a zpívalo skoro až do půlnoci, však tu také několikrát byla i městská stráž rozhánět pijáky, aby občané města mohli mít spaní nerušené hlukem krčmy. Kvinterna tu zatím jen tiše ležela, ale přesto se už nemohla dočkat dalšího večera, kdy jí její pán zase popadne do náručí, hrábne do strun a tak jako pokaždé zanotuje to své: „Bibit ille, bibit illa, …“