vývoj HARFY – vývoj LYRY – vývoj LOUTNY – vývoj CHROTTY – vývoj FIDULY – vývoj KVINTERNY – vývoj ŽALTÁŘE
Dějiny loutny
Vývoj loutny, nebo spíše zatím jejího dávného předchůdce, začíná pravděpodobně v Mezopotámii, kde byla známá již před 4000 lety. Ve stejném období na ni také hráli staří Egypťané, kteří ji zobrazovali na svých malbách. Tento starověký nástroj byl samozřejmě podstatně jednodušší, ale některé znaky typické pro pozdější loutnu jsou již u něj přítomny. Z oblasti blízkého východu se už v 8.století dostala do Španělska, které bylo od 8. do 15.st. pod muslimskou nadvládou, a odtud se později šířila i do ostatní Evropy především díky obchodníkům. Na rozšíření loutny do Evropy se podíleli také křižáci, kteří si tento nástroj přinášeli ze svých výprav v průběhu 12.století. V této době ještě loutna neměla všechny svoje pozdější typické znaky, ale poměrně rychle prošla mnohými úpravami a postupně získala dnes známou podobu. V době své největší slávy bývala nazývána královnou všech hudebních nástrojů a byla považována za nejdokonalejší hudební nástroj. Největšímu rozkvětu se těšila od 15. do 17. století, kdy již měla svoji typickou podobu. Koncem středověku mívala obvykle 6 zdvojených strun, v době renesance pak měla nejčastěji 7 – 8 zdvojených strun (s výjimkou nejvyšší struny, která byla vedena jednoduše). Obvyklá menzura renesančních louten bývala mezi 58 a 67cm.
V hudební praxi zaujímala loutna podobné místo, jako dnes klavír, tedy jak sólový tak doprovodný nástroj. Vzhledem k menšímu tělu a subtilnější konstrukci má zvláště renesanční loutna kratší dozvuk a méně rezonuje, což přispívá k jasnosti a preciznosti hraných tónů, zejména v polyfonních nebo rychlých pasážích. Oproti např. moderní kytaře je tón loutny nejen intimnější, ale také výrazně jemnější a sladší. Díky nízkému napětí strun a odlišné technice hry navíc umožňuje lépe pracovat s ornamentikou melodie.
Koncem 16. století se v Itálii loutna zvětšila a přidal se k ní druhý výrazně delší rovný krk s další kolíkovou skříňkou na konci pro basové struny. Přidaný krk umožnil loutně díky dlouhým basovým strunám produkovat bohaté hluboké tóny, vhodné pro tehdejší hudbu. Vznikla tak theorba, která se rychle rozšířila zvláště do Francie a Anglie. Díky prodloužení krku získala theorba v některých případech celkovou délku téměř dva metry. Menzura melodických strun se pohybovala mezi 75 a 95cm, menzura basových strun mezi 140 – 180cm. Všechny struny u theorby byly na rozdíl od louten vedené obvykle pouze jednoduše. Oproti loutnám (a také oproti arciloutnám a theorbo petite – viz dále) poskytovala theorba temnější a teplejší tón s bohatým rezonujícím basovým základem a širokým dynamickým rozsahem, čímž se stala ideální jednak jako doprovodný nástroj v rámci basso continuo a jednak v instrumentálních skladbách jako součást komorní hudby.
Na přelomu 16. a 17.století vznikla v Itálii, vedle již existující theorby, také arciloutna jako rozšíření renesanční loutny do basové polohy. Arciloutna si zachovala tradiční loutnové tělo a hmatník, ale oproti ní měla poněkud delší krk a dodatečné basové struny, které bývaly umístěny na zvláštním lehce prodlouženém krku, mimo dosah hmatníku. Rozměrově se arciloutna dala zařadit mezi renesanční loutnu a theorbu. Arciloutny mívaly často 13-14 zdvojených strun.
V 17.století ve Francii vznikla tvarově stejná, ale menší varianta theorby, tzv. theorbo petit někdy také nazývaná theorbo de pieces. Svým jemnějším a jasnějším tónem byla vhodná zvláště pro sólovou hru. S běžnou velkou theorbou má obvykle stejný tónový rozsah, ale díky menší menzuře umožňuje hraní technicky náročnějších skladeb, které vyžadují rychlost a přesnost. Nejvíce tento nástroj proslavil např. francouzský skladatel a loutnista Robert de Visée (1655 – 1732), který pro Theorbo petit napsal množství nádherných skladeb.
Na přelomu 17. a 18. století vznikla i loutna, jejíž prodloužený krk byl oproti rovnému theorbovému sice daleko kratší, ale výrazně prohnutý, čímž připomínal krk labutě. Tyto loutny, i když byly oproti theorbám celkově menší, měly stále basové struny delší než melodické, díky čemuž i tyto loutny s labutím krkem umožňovaly sytější tón v basové poloze oproti běžným loutnám (i když přeci jenom méně sytý než theorby).
Nástupem klasicismu však loutnu vytlačily jiné nástroje. Naštěstí se v současnosti její obliba vrací.
(Poznámka: Loutny, arciloutny a theorby mívaly mnoho různých variant a menzur, takže je někdy obtížné stanovit mezi nimi jasnou hranici.)
Typické znaky loutny
Loutna je typická svým kulatým dnem, mandlovitě tvarovanou resonanční deskou s bohatě vyřezávanou růžicí a zahnutou kolíkovou skříňkou. Theorby pak měly oproti běžné loutně krk dlouhý a rovný. Některé pozdější typy louten měly krk esovitě prohnutý. U louten se používaly výhradně tzv. úvazky, kdy se místo současných pevných pražců převazoval krk starými strunami. Loutna mívala většinou zdvojené struny – tzv. sbory, pouze nejvýše znějící struna bývala samostatná (u některých louten byly samostatné i dvě nejvýšše znějící struny). Ve vyšších polohách byly sbory laděné v unisonu, v hlubších polohách pak v oktávě. Theorby oproti tomu mívaly sbory většinou jednostrunné. Sborů mívaly loutny nejčastěji 7 až 14, vyjímečně i více.
Ladění loutny
Melodické struny louten se nejčastěji ladily v tzv. renesančním ladění, později také v barokním ladění, které více odpovídalo tehdy novému hudebnímu stylu baroka. V době renesance se nejčastěji používalo ladění v G (počítáno od nejhlubší melodické struny): G – c – f – a – d1 – g1. Toto ladění odpovídá současnému kytarovému, pokud kytarovou strunu „g“ podladíme o půltón dolů a přidáme na třetí pražec kapodastr. Při barokním ladění byly melodické struny laděny v d-moll (počítáno od nejhlubší melodické struny): A – d – f – a – d1 – f1. Basové struny se u všech druhů ladění nejčastěji ladily v sekundách, některé z nich se pak přelaďovaly podle potřeb té které skladby.
U theorby se vzhledem k velké menzuře (někdy až 90cm u melodických strun) ladily dvě nejvýše znějící struny o oktávu níže. Nebylo totiž možné vyrobit natolik tenké struny, které by, při délce potřebné pro theorby, mohly znít dostatečně vysoko. Toto oktávové přeladění ale umožnilo nové možnosti v technice hry. U malé theorby (theorbo petit) se v někdy nejvyšší dvě struny nepřelaďovaly o oktávu níže, ale používalo se běžné kontinuální ladění, což umožňovala její menší menzura.
Vedle těchto nejběžnějších ladění existovala celá řada ladění jiných. Vzhledem k tomu, že se hrálo převážně podle tzv. tabulatury a nikoliv podle not, nebyl způsob ladění pro hráče podstatný.
Kytarová loutna
Dějiny loutny zaznamenaly také vznik odvozeného nástroje, tzv. kytarové loutny. Tento nástroj sice vypadá na první pohled jako běžná loutna, ale oproti ní má pouze šest jednoduchých strun jako kytara, oproti jemným loutnovým strunám s nízkým napětím používá kytarová loutna běžné kytarové struny, dále má pevné kovové pražce, modernější kobylku a občas místo dřevěných ladících kolíčků používá kovovou ladící mechaniku. Nejčastěji se tyto nástroje vyráběly na přelomu 19. a 20.století v Německu.
____________________
prameny:
Hutter, J.: Hudební nástroje, Praha, František Novák, 1945
Čížek, B.: Hudební nástroje, Aventinum, 2002
Kurfürst, P.: Hudební nástroje, Praha, Togga, 2002
Modr, A.: Hudební nástroje, Praha, Editio Supraphon, 1982